Musím říct, že na tuto výpravu jsem se těšil více než obvykle. Důvodem bylo, že si ji pro zbytek oddílu připravili členové družin – přesněji členky;-). Byly to Šárka, Mina a Jana – no prostě z každé družiny jedna.
Místo, na kterém měla většina výpravy proběhnout, jsem poznal v neděli týden dopředu, protože si jej jely Šárka s Minou předem projít. A nedaleko od něj jsem byl vlastně i v sobotu v 7.30, to když jsem tam schvácený dorazil na kole a divil se, kde jsou. A po dlouhém vyzvánění se mi v telefonu ozval Šárčin rozespalý hlas: „Ale vždyť jedeme v neděli“. Pak jsem se chvíli mlčky proklínal a vydal se zpátky, abych druhý den mohl vyrazit znovu.
Sešli jsme se netypicky brzy (6.30) na netypickém místě (autobusová zastávka Hulváky) v relativně slušném počtu 10 osob. Je pravda že téměř třetina patřila k rodinnému „klanu“, jehož pevný základ tvoří Vendy:-).
Cestou autobusem bylo naším prvním úkolem všimnout si určité zastávky – jméno mi bohužel vypadlo už během cesty – a zapamatovat si její barvu a co na ní je. Co mne překvapilo, bylo, že se začal objevovat sníh, až nakonec ležel na zemi v souvislé vrstvě. Je pravda, že pár dní před výpravou přišel poslední úder zimy, ale nenapadlo mne, že takový kousek od „civilizace“;-) se ještě udrží souvislá vrstva, když ve městě už pár dní nebylo po sněhu ani stopy.
Z Těškovic jsme pokračovali pěšky směrem do údolí – tzn. dolů. Poslední fáze vedla „menším“ polomem, který po sobě pravděpodobně zanechal uragán Kyril. A nakonec už jen sešup přímo k chatě do údolíčka – někteří jej sešli, jiní seběhli, no a Mina se tak těšila, že si to rovnou sjela:-).
Po krátkém oddechu došlo na téma výpravy – jsme indiáni a žijeme v jisté zemi v Americe a hledáme poklad po jiném indiánovi.
Vznikly dvě družiny a začala první etapa. Jako indiáni se samozřejmě vyznáme ve zvířátkách a jejich stopách. Takže u nedaleké studánky jsou rozmístěny kartičky se stopami zvířat a naším úkolem je poznat (přečíst) je, zapamatovat si a napsat u chaty.
V následující etápce přišla na řadu syrová vajíčka ze seznamu, co s sebou na výpravu. Ve dvojicích jsme ve svahu vyráběli co nejdelší dráhy. Vajíčko se muselo dokutálet co nejdále a přežít to. Vyhrála dvojice nejmladšího a nejstaršího účastníka, ale musím říct, že Tomova a Oskarova dráha byla nejhezčí.
Delší dobu nás zabavila ragbyovka a taky je z ní hromada vydařených fotek. Další program už byl ovlivněn počasím. I když bylo pěkně, tak sníh a trochu rozvodněná řeka zrušili část naplánovaných etap. Při překračování řeky se navíc mladší nechali strhnout a výsledkem bylo, že Patrik jako poslední „šlápl“ přímo do jejího toku. Takže za chvíli měl moji sadu náhradního oblečení a v ohništi hořel oheň. A Starší už také ví...
Z dalšího programu na místě musím zmínit dražící pantomimu u ohně. U toho - a vůbec na celé výpravě - vládla výborná pohoda; takovou už jsem dlouho nezažil. Když už jsme u ohně, Žvajgl měl opravdu šťastný den a tak během „sušení“ odepsal více než jeden kousek oblečení. Také došlo na pískanou morse zprávu, kterou v náročných podmínkách přijal bez chyby pouze Tom. Ješpě proběho pár menších úkolů, kdy jsme se také dozvěděli, že náš zemřelý indián je naživu. Pomalu začalo docházet přinesené dřevo a tak batohy na záda a tentokrát všichni po mostě vzhůru na Zátiší.
Z cesty zpět si nevybavuji žádnou zásadní vzpomínku, kromě toho, že jsme ji asi celou prokláboslili. Na Zátiší byla ještě hromada času, takže se začala hrát hra „cukr, káva, ...“, no a protože se nikomu nechtělo domů, nechali jsme si ujet dvě tramvaje a přijeli až v původně nahlášeném čase.
Pavel