22. – 24. 6. 2007

Jak už z názvu vyplývá, na stavbě se staví. Staví se tábor, na který se v srpnu chystáme. Pro mě tato stavba znamenala dvě „poprvé“. Byla to moje první stavba a současně je to moje první paměť. (Tak se to snad bude dát číst )

Sraz jsme měli v pátek v 16:15 hod na hlavním nádraží. Na sraz dorazil Taxus, kterému chyběl jen Tom, a Vendy s Aničkou ze Salixu. Anička ale na stavbu nejela, pouze Vendy donesla kotlík a stan. Protože nám za nedlouho jel vlak, vydali jsme se pod Pavlovým vedením na nástupiště. Cesta vlakem nebyla nijak zvlášť zajímavá. Každý se tvářil, jako kdyby měl jet pracovat. (Ccc ) Z celé cesty vlakem si vlastně pamatuju jediný trochu živější pohyb a to byl přestup v Suchdolu.

Na konci pěší cesty z Budišova do tábořiště nám začalo pršet. Těsně před tábořištěm se rozpršelo tak, že už nikdo nepočítal se začátkem budování tábora. Schovali jsme si batohy pod střechu a začali vytahovat stany. Já musela vytáhnout svou večeři, abych se dostala ke stanu. Než jsem jí stačila sbalit zpátky, Žvajgl už si pochutnával a stihl se i podělit s ostaními. Byl ale hodný a zbytek mi nechal. Pod střechou kuchyně jsme postupně postavili všechny naše stany, ve kterých jsme si pak vybalili věci. V jídelně (zatím bez stolů a lavic) proběhla večeře a minifotbálek. Já dojídala načatý chleba se salámem. Brácha měl k večeři totéž co já. (Čím to asi bude? ) Patrik měl nějaký buřt nebo klobásku. Pavel nás pozval na jabko a zbytek jídla si už nějak nepamatuju. (Už jsem nikomu nic neujídala) U jedení a kopání jsme si vyslechli Pavlovo tvrzení o tom, že podle počasí má přestat pršet až ve dvě hodiny ráno. Po dobré večeři jsme se rozhodli jít spát. Už jsme všichni leželi ve svých stanech a ve svých spacácích, když v tom si Žvajgl vzpomněl, že nechal venku míč. Do deště se mu nechtělo a ani nikoho jiného nepřemluvil, tak se rozhodl, že ho ven nikdo nedostane a zůstal dál ležet ve spacáku. Za pár minut pršet přestalo. A protože ještě zdaleka nebyli dvě hodiny ráno, tak jsme tichou (hlučnou) poštou mezi stany sdělili Pavlovi, že už neprší. Žvajgl si nakonec pro míč došel a vylákal Klokana na noční fotbálek. Za chvíli skončil i fotbálek a šli jsme všichni už opravdu spát. Dlouho do noci sice dost hlučně žil školní výlet, který byl na tábořišti s námi, ale nakonec jsme přece jen usnuli. (-.-)zzZZ

Ráno jsme měli budíček docela brzo, protože Květákův mužný, silný hlas vzbudil Pavla. Dali jsme si rozcvičku a po ní přišla vlastní snídaně. U snídaně jsem nikomu neujídala, takže si pamatuju jen jedno jídlo, které bych ujídala moc ráda, ale nechtěla jsem jeho majiteli kazit snídani. To jídlo byl chleba s čokoládou a majitelem byl... Hádejte kdo? Pavel. I když rohlík je k čokoládě lepší než chleba, Pavle. Po snídani jsme začali pracovat. Čekalo nás hrabání. Hrabalo nám (teda hrabali jsme) fakt pořádně. O volných chvílích jsme aktivně odpočívali hrabáním. Pauzy mezi hrabáním vyplňovalo hrabání. A celé dopoledne jsme nedělali nic jiného než hrabání. Ale šlo nám to. Dokonce jsme měli i svačinu, kterou nám Peťa přivezl. Z hrabání jsme už dostávali hlad a těšili se, co nám Květák s Patrikem uvaří. Bylo se na co těšit. Konečně přišel oběd. Už při první lžičce všem bylo jasné, že to není jen tak nějaká obyčejná gulášová polévka. Byla to... Jak bych to nejlépe popsala... Byla to gulášová jogobela. Gulášovka s extra velkými kousky brambor. Ale jinak pochvala kuchařům, byla dobrá a chutnala mi. Po obědě jsme si dali půlhodinovou pauzu a pak jsme se zase pustili do hrabání. V pozdějším odpoledni nás nečekaně překvapil déšť, a tak jsme odložili hrabání a šli se schovat. Když pršet přestalo, začali jsme zase hrabat. Hrabali jsme asi pět minut a zase začalo pršet. Zase jsme se schovali. Zase přestalo a pokračovali jsme v hrabání a po chvíli do třetice opět začalo pršet. Po tomhle dešti už jen svítilo sluníčko. Úspěšně jsme hrabali až do večera. K večeři byla moje a Vendyina rajská omáčka. To bylo taky kulinářské umění. Rozvařené těstoviny, jeden kotlík těstovin lehce připálených (ale fakt jen malilililinko, nikdo to ani nepoznal) a krom jednoho kotlíku omáčky, další dva ešusy rajské polívky. Protože vaření té omáčky vypadalo skoro jako v pohádce Hrnečku vař. Naším štěstí byl hlad ostatních. Takže naší večeři jedli a dokonce se i tvářili, že to nechutná nejhůře. Po večeři jsme hráli fotbal a vybíjenou. Po lehkém zasportování jsme šli spát.

Poslední den ráno rozcvička nebyla. (Byla neděle ) U snídaně jsme se prali s krájením vánočky. Některé krajíce vánočky vypadali fakt úžasně. Uklidili jsme po sobě drobky a šli zase hrabat. Skoro celé dopoledne jsme hrabali všichni. Klokan ze stavby odjela dříve, musela na zkoušku svého představení. K poledni hrabalo už jen pár lidí a zbytek se rozdělil na nošení roštů ke stanům, nošení kamenů do savky a na dláždění sauny. Nošení kamenů do savky je opravdu zážitek. Nejen, že ta letošní savka byla o dost větší, než loňská, ale byli jsme na to také samí silní „muži“. Já, Barča, Oskar a Patrik. Nejtěžší bylo vyvést kolečka s kameny do kopce těsně před stany. Málem jsme je tam pokaždé rozsypali. Pavel se pak rozhodl, že nám pomůže a naložil si pořádnou hromadu kamenů i přes naše varování, že do toho kopce to jde blbě. Měl s kopcem taky trochu problém, ale nakonec kameny vyvezl. Je to šikula. Pak jsme se přesunuli na dláždění sauny. Já a Oskar jsme měli boty na chození ve vodě, a tak jsme nosili kameny z ledového potoka na břeh. V mini pauze mě Oskar učil házet žabky. Vůbec mi to nejde Po práci následoval oběd. Tentokrát vařil Žvajgl. Uvařil nám francouzskou polévku a ohříval s Pavlem zbytky od včerejší večeře. Polévka byla dobrá, i když se taky trošku rozvařili nudle. Pavlovi se výborně podařilo hodit těstoviny k omáčce do trávy, takže celá spodní strana byla od trávy. Nevím, který z těch dvou měl na starost míchání ohřívané omáčky, ale každopádně se jim ji podařilo dost hodně připálit. (Ten kotlík jsem doma drhla dvacet minut.) Tak jsme si spálenou chuť trochu přebíjeli kečupem a po pár soustech si na příchuť spáleniny člověk zvykl, takže jí už necítil. Jen jsme vytahovali připálenou kukuřici. (Vypadala jako rozinky. )

Po obědě jsme si sbalili věci a stany. Před odchodem jsme se pokochali téměř hotovým táborem. Už se nemůžu dočkat, až tam v srpnu pojedeme. Pěšky bychom dojít na nádraží nestihli, a tak nás Peťa vezl autem. Nejdříve naložil první várku mladších. Pak se vrátil pro nás starší. Peťa pokračoval do Ostravy autem a my s Pavlem jeli vlakem. Žvajgl s Oskarem si ve vlaku trochu zacvičili, než nám paní průvodčí řekla, že ty madla nejsou hrazda. Cestou jsme komentovali neshrabaná pole: „Dívej na to neshrabané pole, že se nestydí, jdem to shrabat,“ nebo „To je výzva, děcka.“ A stihli jsme i svačinu, chleba se sýrem a s Májkrémem. Taky jsme trochu pospávali. Přestoupili jsme zase v Suchdole do rychlíku na Ostravu. Na hlavním nádraží jsme se rozloučili a odešli domů se napapat, umýt a vyspinkat.

Jana