Na srazu letošní stavby se nás sešlo, řekl bych, historicky nejméně. Překvapivě měl téměř plnou účast Taxus, barvy Salixu zachraňovala Vendy, no a z Thilie se neukázal nikdo! Ještě se na sraz zastavila Anička, ale jen proto, aby předala svou část stanu a kotlík.
Smutné jsou důvody, jako například: „musíme na chatu“, či jinam apod. Ti, kteří nejeli nejen zásadním způsobem přidali práci těm zodpovědným, ale pokud by to pokračovalo dále, tak příště už taky nikam jet nemusíme, protože nemusí být nikdo, „komu by se chtělo“ tábor vůbec stavětL. Rád bych zde zdůraznil, že stavba je jedna z nejdůležitějších výprav v roce, protože bez ní by nebyl ani tábor – a platí přesně to, že bez práce nejsou ani koláče. Takže už mi zbývá jen věřit, že to třeba příští rok bude zase lepší…
Cesta proběhla jako vždy, to znamená, že v motoráčku do Budišova jsme se úspěšně tlačili s „normálními cestujícími“ a dalšími oddíly a skupinami. Ti ale, k naší radosti, postupně vystupovali, takže nejpozději ve Vítkově si už každý mohl sednout.
Po cestě na tábořiště jsme se průběžně předbíhali s jakýmsi školním výletem. Říkal jsem si kam asi do téhle pustiny míří a kde budou spát – šli docela nalehko. V Podlesí se nám ztratili a tak jsem je pustil z hlavy. To už taky začalo poprchávat. Těsně před táborem se už rozpršelo pořádně. Na kuchyň už naštěstí Čmoudíci natáhli plachtu takže jsme si dopřáli trochu luxusu a stany stavěli v relativním suchu. To už za námi dorazil onen školní výlet a já se dozvěděl, že spát budou s námi na louce. Stany se stavěly docela narychlo a tak jsem neřešil, že čmoudící staví stany pro výlet kousíček od nás. K tomu se dostanu ještě za chvíli. Hned poté co stály naše stany pokračovali jsme v činnosti a dali si večeři. Protože předpověď počasí docela přesně trefila začátek deště tvrdil jsem dle ní, že má pršet až někdy do rána. Stejně už bylo docela pozdě a tak byl rozchod do stanů a individuální večerka. Za chvilinku přestalo pršet, což mi samozřejmě bylo zdůrazněno – že už asi neprší, i když pršet přece musí, když jsem tvrdil, že pršet bude až do dvou do rána:-).
Nevím jak ostatních, ale můj spánek byl večer rušen živou zábavou dětí ze školního výletu a ze spánku mne brzy ráno vytrhla hlasitá zábava pro změnu dětí našich. Mělo to tu výhodu, že už čtvrt hodiny před osmou ráno jsme měli za sebou rozcvičku, snídaní i prvních 15 min práce.
To už za námi dorazil i Petr s proviantem a honem se zapojil do našeho výpravového programu. Tím bylo hrabání a odklízení posečené trávy. A je pravda, že jsme si s tímto programem docela vystačili skoro na celou dobu stavby. Volné chvíle odpočinkových pauz a jídel si naši nezdolní členové prokládali fotbálkem a jinými pohybovými činnostmi.
Odpolední přeháňky byly vítaným důvodem ke krátkým pauzám – nevýhodou bylo, že tráva pak byla asi třikrát těžší.
O jídle psát nebudu, to už nádherně popsala ve své paměti Jana J. Jenom musím podotknout, že onu nedělní obědovou omáčku jsem já neohříval – jen jsem pak myl další kotlík, aby se dala vůbec dovést do nějaké podoby;-).
Přiznávám, že už se mi trochu plete nedělní program se sobotním. Čas ubíhal neskutečně rychle a jak tak koukám, tak ani nedělních fotek není mnoho. Ale oproti sobotě se v neděli nejen hrabalo, ale i kopaly díry pro kůly a stožár, vozilo kamení do savky a „dláždila“ sauna.
Během toho, co my jsme prováděli zmiňované práce, Čmoudíci smontovali stany a další táborové stavby. Dále malým bagrem vykopali novou latru a pak ho dále testovali na všem na čem se dal ještě použítJ. A také už za pomoci několika rodičů kompletně připravili kuchyň a její vybavení
Práce bylo dost, nás bylo málo, a tak nás pak Petr nadvakrát urychlil autem na nádraží, čímž potěšil ty, kteří nemilují delší vycházky s batohem na zádech;-).
A vlakem už pak jenom s přestupem do Ostravy a domů…
Pavel