Družinovka Salixu

16.5.2009 Těrlicko

Na Hlavním se sešel Salix v obsazení Jirka (družinový a vedoucí výpravy), Šaji (poddružinová), Venda a Anežka a ještě já z vedení. Ve vlaku vznikly dvě dvojice Asterix-Obelix: Venda-Šajka (tým Kix) a já-Anežka (tým Mix). Naším úkolem bylo splnit 12 Caesarových úkolů, což nám přinese vládu nad světem (v opačném případě nás čekají dlouhé temné roky až do konce našeho bytí).

Brzy po té, co jsme vystoupili z vlaku, nás čekal první úkol: běh. Soutěžili Asterixové a pak Obelixové, bylo to docela poránu a docela do kopce, takže jsme všichni ještě chvilku funěli. Prošli jsme malebnou vesnicí (tuším, že to byla Horní Suchá) a přišel čas pro druhý úkol: plivání do dálky (tady by se asi mnohý kluk zasmál, neboť jsme všechny slečny, takže žádná z nás to netahala „z paty“). Třetím úkolem byla cesta za píšťalkou, kvůli tomu jsme speciálně zahli do lesa a tak jsme museli dávat pozor, abychom to nenapálili do stromu.

Čtvrtý úkol jsme si velice užili, protože se jednalo o lezení na strom. Obelixové dostali takový opravdu pěkně stavěný, který se sám nabízel, Asterixové měli první partie stromu bez větví, takže byli nuceni se tam nějak vytáhnout, ale zvládli jsme to všichni. Následovala pauza na svačinku (svačila ale jen Anežka, zbytek ještě neměl hlad a místo toho hrál asociace).

Pak jsme zas kousek popošli. V jednom lesíku nám pátý úkol v podobě morseovky sdělil, že cesta je ještě dlouhá a že se na ní nesmí remcat. A v dalším lesíku přišla zastávka s pravděpodobně nejnáročnějším úkolem. Nejdříve dostali Obelixové 5 minut na to, aby snědli co nejvíce z půlky chleba. Jak tak žvýkali, my s Vendou jsme si mezitím myslely, jaké je to štěstí, že tenhle úkol vyšel na ně. Z podobných úvah jsme se rychle dostaly, když jsme si vyslechly svou část úkolu: proplazit se příkopem asi tak 20m a zas zpět (jestli jsem blbě odhadla vzdálenost, tak se omlouvám, nikdy mi to nešlo, mohlo to být i víc i míň). Dostaly jsme ještě chrániče na kolena. Výsledky a závěry: 1.chrániče padají (jak moc, to záleží na utažení, ale dost), 2.příkopy podél cest jsou plné opravdu špinavé a studené hlíny a různých klacků a ještě dalších věcí (například okurek), 3.i křehké dámy to nějak zvládnou, když chtějí.

Trochu jsme se dali vzhledově dohromady a pokračovali jsme dál. Sedmý úkol znamenal neříkat „ano“, „ne“ a „jo“ (a věci tomu podobné) a vydržel nám až k louce s osmým úkolem. Tím byl boj. Nejdřív družstva proti sobě v obdobě Boje o míč s puckama a pak dvojice proti sobě (blíží se, každý má tři rány a snaží se toho druhého dostat). Šli jsme dál. Dorazili jsme až k Těrlické přehradě, kde jsme se vyfotili (kdo by taky zahodil tak výbornou šanci k fotce) a po jemném průzkumu zdejšího biotopu z mé strany jsme se vydali dál k devátému úkolu. Byla jím trojnohá chůze, což nám šlo velmi dobře.

Nakonec jsme opět zastavili a jako desátý úkol jsme tvořili dar pro Caesara (Kix - čelenka, Mix - otrokyně). A přišel úkol jedenáctý: překonání lasa na hlavou - každý sám, akorát radit jsme si mohli. Přidal se též Jirka. A pak jsme pobrali dary a vyrazili k Caesarovi. Cesta to ještě byla dlouhá a nad hlavou se nám to sbíralo (jako ostatně celý den, byla pořád dost tma a vcelku teplo), ale nepršelo (zatím). Na nádraží jsme po dvojicích navštívili Caesara, předali jsme dary a ještě ho rozesmáli (což nakonec nebylo tak těžké, kdo zná Jirku při Potrhlém mravenečkovi, má jistě představu).

A byl nástup. Úkoly jsme zdolali a jsme teď pány světa a dostali jsme diplomky a tak to dobře dopadlo. Domů jsme se dopravili jiným vlakem, takže jsme tam byli maličko dřív a na Svinově, odkud jsme (v dešti, který přišel až teď, kdy už nám nevadil) šli domů.

Zapsala Klokan