Sešli jsme se jako obvykle v SVČ na Ostrčilce a to všichni (to je důležité, neboť je to novinka – tuším že od loňska – že vážou střídavě holky a kluci, takže jsou tam ve stejnou dobu). Vyplnili jsme seznam soutěžících, Žvajgli s ním šel vystát frontu a zbytek šel do tělocvičny zabrat místo, po cestě ovšem mnozí navštívili oblíbený krámek Mexičana.
Po troše čekání a uvítání se už mohlo začít vázat, ovšem letošní starty se musely velmi často vracet, neboť byla zavedena nová technika – startovalo se nikoli na výstřel pušky, ale na bliknutí zeleného světýlka (podpořeno to bylo dámskou hlasovou nahrávkou startu, tato nahrávka ovšem šla trochu později než světelný signál, a tak závodníci vybíhali poněkud nesouměrně). Též stopovací tlačítka na koncích drah prošly změnou.
O našich časech se obecně dá říct, že byly mnohem lepší, než jakých bylo dosaženo v oddílové regatě. Většina účastníků dokázala překonat sama sebe, až na dvě nejmenované výjimky, které asi neměly dobrý den. Naši závodníci byli jednoznačně nejpopulárnější, neboť každou jejich akci vybíhali zdokumentovat hned dva fotografové (náš Bohďa a Lucka z 48, kterou pověřil doma ležící Pavel). Čekání mezi jednotlivými koly jsme vyplňovali fanděním, klábosením, vázáním uzlů co nejrychleji, svazováním svých bližních, rozvazováním sebe sama a v některých případech též hraním na koníčky. Do finále se povedlo postoupit Žvajglovi, nakonec byl 6. (tímto mu k úspěchu gratulujeme a do příštích let přejeme dokonalou techniku zásahu stopovacího tlačítka).
Potkali jsme samozřejmě celou řadu známých, v pozdějších hodinách dorazil Cvrček a závěrem jsme sledovali finále těch nejlepších. Hrstka statečných ještě zůstala a pomohla uklidit tělocvičnu a následně zakončila akci fotbálkem.
Kloki