Hned na srazu nás čekalo překvapení, že organizátorka výpravy nejede. Tak se program vymýšlel v reálném čase: Jsme obyvatelé města Anchorage v roce 2128, které se, stejně jako ostatní města, pohybuje po světě po pásech, požírá menší města a snaží se zachránit před absorbováním cizím městem. Obyvatelstvo je otroctvem totalitního vládce. Již během cesty se občané rozdělení do tří dvojic (Tom s Vendy – Opice, Jirka s Aničkou – Ja a Bohdan s Šárkou – Lolci) zorientovali v okolí prostřednictvím hry lodě.
V novém Jičíně, mnohaletém bydlišti Toma a Šárky, jsme byli ubytováni v klubovně Skautů. Po zabydlení přichází zpráva, že město je doháněno o poznání větším Londýnem. Během úprku se začíná vypařovat chladící kapalina, kterou je třeba urychleně doplnit rozpouštěním sněhu. Bohužel se nepodařilo najít téměř žádné dřevo a tak byl sníh rozpouštěn převážně živočišným teplem obyvatel. Zakrátko inženýry napadlo, že stačí sníh rozpouštět přímo na rozpálených motorech, takže stačí jen nashromáždit co největší kupu sněhu. Po návratu do chaty přišla zpráva, že má Londýn zájem o vyjednávání a proto naše město zastaví. Bylo tedy nutno rychle vyprázdnit chladící soustavu již plnou vody bez nemrznoucí kapaliny, tedy štafetově procházet přes opičí dráhu ke zdroji vody a stejnou cestou zpět v ústech donášet do hrnečku. Toto nešlo hlavně Jirkovi, který asi třikrát nedonesl lautr nic, protože vybuchl smíchy buď při honičce s Bohdanem kolem sloupu nebo při rozesmávání ostatními. O něco lepší byl Bohdan, který občas trochu polkl :-). Pak jsme mimo hru trochu zpívali a šli spinkat.
Ráno nás potěšil svým příjezdem Pavel (Který všechny probudil;-) Pozn. Pavel). Po vlastní snídani se občané snažili poslepovat co nejvíce zvěstí o Londýně a poté sledovali o třičtvrtě hodiny příchod londýnského velvyslance Valentýna v podobě Marťana a Janči:
Na nádraží jsme vytáhly mapu a koukaly kam se vlastně máme vydat. Poklidným tempem jsme pokračovaly až ke klubovně. Když jsme si najednou všimly červené a modré bundy za stromem naproti klubovny. Vydaly jsme se tedy za „budami“, ty ale rychle utekly. Řekly jsme si, že na nás chtějí bafnout, hmm skoro. Když jsme vešly do klubovny ani jsme se se všemi nestihly pozdravit, najednou se rozlétly dveře a děcka nadšené z jejich etápky frnk. Od nádraží nás totiž po skupinkách sledovali. My o ničem nevěděli a tak nás ani nenapadlo se ohlížet. Jejich dalším úkolem bylo, co nejpodrobněji popsat cestu, kterou jsme přišly.
Všichni jsme se oblékli a vyrazili do města. Úkolem bylo rozmísťovat své štěnice a ničit ty cizí. Vedení jako obvykle štěnice bralo. Nevím čím to bylo, ale všichni jsme měli pifku na Bohďu a Šárinku. Ty jsem teda alespoň já potkávala nejčastěji.
Po návratu do klubovny nás čekal dobrý obídek, který nám mezitím připravil Pavel. Během chvilinky polévka zmizla a my si udělali odpolední klid.
Relaxace však brzy skončila, 14:30 nám jel vlak do Bludovic. Po krátké jízdě jsme zamířili po zelené směr lesy a zasněžené louky. Kloky a já jsme úspěšně cvičily francouzštinu a cesta ubíhala sama. Při první zastávce jsme kreslili Valentýna alias Bart Simpson vede. Po chvilce odpočinku jsme pokračovali a už létaly sněhové koule. Na dalším stanovišti jsme ve vzduchu po dvojicích vázali 6 základních uzlíků. Rozhodně jsme se u toho nasmáli. Na nejoblíbenější uzlík byla pasována zkracovačka. Naše cesta vedla dál zasněženými loukami až k oblasti s několika staveními. Tam jsme přišli k cestě, podél které jsme pokračovali až k amfiteátru Skalky. Tam jsme si zahráli několik her (např. Vojáky a střelu), následovala opičí dráha po dvojicích. Poslední zastávkou naší cesty byla zasněžená mýtinka v lese. Tam jsme si zahráli proráženou. Generále dej mi vojáka?A jakého?....
Kolem páté jsme dorazili do klubovny. Uvařili večeři, najedli se a začali chystat maškarní ples. Všichni se převlékli do masek a už tu byla promenáda (Pes, Šašek, Čarodějnice, Jaro, Had, Ylonka,…………….). Za doprovodu minidisca jsme na rychlost nafukovali balónky. Hráli jsme židličkovou. Skákali jsme do výšky. Tančili jsme. Podlézali jsme tyčku. …. V jedenáct jsme šli spát.
Ráno jsme se probudili. Nasnídali se. Zahráli si několik her (dobrý den pojďte ve, chodí pešek okolo, městečko Palermo,…). Nejakčnější bylo nejspíš mytí zubů sousedovi poslepu. Náhodou nikdo nebyl úplně zřízený. A už byl čas úklidu a balení. Vyhodnotili jsme výpravu a tradá domů.
Cvrček a Marťan