Odyssea (6. 2. 2010 Hukvaldy)

Všichni (účastníci) jsme se sešli v 8:15 na ÚANu ve složení Danča, Nikča, Bohdan, Žvajglí, Pavel, Cvrček, Kloki se Sky a já. Po chvíli nám jel autobus a my vyjeli směr Hukvaldy.

Na Hukvaldech jsem vystoupili a dozvěděli jsme se, že potřebujeme plout z Tróji do Itaky, ale nemáme povolení k vyplutí. Museli jsme si ho tedy sehnat. Když všichni první úkol úspěšně splnili, tak nám Kloki rozdělila funkce (podle toho, kdo jak rychle donesl povolení). Funkce byly následující: Danča – Kapitán(ka), Pavel – Kormidelník, já – ozbrojený hlídač, Nikča – hlídač, Bohdan se Žvajglím – veslaři. Poté vždycky, když Kloki nebo Cvrček řekli „Loď“, museli jsme podle funkcí splnit úkol: Kormidelník být v čele lodi a točit kormidlem, ozbrojený hlídač s pistolí koukat po nepřátelích aby je mohl v případě potřeby srovnat, hlídač musel koukat kolem jestli se něco neděje, veslaři veslovali a kapitán(ka) obíhal(a) dokolečka kolem lodi a kontroloval(a) jestli se děje všechno tak jak má. Pak jsme konečně mohli vyplout :o).

Když jsme dopluli na první ostrov (jehož jméno si bohužel nepamatuji), zjistili jsme, že nemáme jídlo. Tak jsme se tedy rozdělili do trojiček, kdy se jeden vždy držel stožáru (stromu) a museli jsme se postupně spustit dolů (z kopce) pro jídlo (nastříhané papírové lístečky). Poté jsme je museli složit. Jídlo se nám podařilo vylovit téměř všechno, tak jsme mohly vyrazit dále.

Na dalším ostrově, ostrově kyklopů, jsme byli uvězněni. Museli jsme se dostat přes kyklopy, kteří nás drželi v zajetí. A jak se jinak dostat přes kyklopa, než vypíchnutím oka jejich vůdci. Vypíchnutí (obrazné) úspěšně proběhlo, a my jsme chtěli plout dál, jenže.. Loď se ani nepohnula. Tak jsme na ostrově ještě chvíli zůstali, abychom zjistili, že onen kyklop, kterému jsme vypíchli oko byl syn Boha moří, Poseidona, a proto jsme prokletí. Poseidon se nad námi nakonec ale smiloval a my jsme mohli odplout.

Když jsme tak pluli dál, dorazili jsme do průlivu, kde je hodně pirátů a slušní lidí, kteří proti pirátům bojují. Museli jsme tedy dokázat, že jsme poctiví námořníci a že s piráty nemáme nic společného. Tak jsme na sebe „umístili“ námořnickou čepici, proužky na tričko a na ruku nějaké malé tetování, aby bylo jasné, že jsme opravdu námořníci.

Vyrazili jsme tedy dále, až jsme dopluli na poloostrov Peloponés. Tam jsme potkali Halkídu, který si vzal naše dva mladší (Danču s Nikčou) a vyslal jim nějakou zprávu, kterou jsme my ostatní neviděli. Potom najednou naši mladší i s Halkídou zmizeli (i s naší lodí). Nám bylo řečeno, že prostě odpluli bez nás, na lodi zůstalo všechno jídlo (proto můžeme od této doby pouze pít) a že se pokusíme projít přes poloostrov na druhou stranu do jiného přístavu, kde bychom mohli na naše opět narazit. Tak jsme tedy vyrazili vstříc divoké buši.

A nastala první překážka. V buši žije spousta divých zvířat, které nás nesmí vidět se hýbat ani slyšet. Tímto způsobem jsem ušli část cesty, a pak jsme zase normálně pokračovali kousek dál. V tom se v buši začalo pomalu stmívat, tak jsme museli postavit přístřešek (ze sněhu), do kterého by se alespoň jeden z nás (ten nejmenší) musel vejít. Tak jsme tedy stavěli. Práce byla však dlouhá, tak nás zastihla noc. V noci, jak je známo, nikdo nic nevidí, tak jsme si museli zavázat oči (ať opravdu nic nevidíme) a pokračovali jsme ve stavbě. Stavěli jsme celou noc, až zase začalo svítat, takže jsme opět viděli a po chvíli přístřešek úspěšně dostavěli. Došlo ke zkoušce, jestli se tam opravdu vlezeme, zkouška byla úspěšná, tak jsme přístřešek nechali stát pro další případné cestovatele a vyrazili jsme dál. Jak jsme tak šli, tak si náš veslař Žvajglí zlomil stehenní kost. Tak jsme mu po chvíli, i přes jeho velký křik, nohu zafixovali. To však nebylo všechno. Jelikož byl Žvajglí zraněn, tak potřeboval jídlo, aby mu bylo opět lépe. Ale my jsme žádné jídlo neměli. Inu, museli jsme ho opatřit. Postupně jsme tedy běhali pro části klobásek, abychom mohli Žvajglího nakrmit. Potom jsme ještě zjistili, že kousky musíme opéct. Tak jsme tedy rozdělali oheň, a klobásku opekli a pak Žvajglího nakrmili.

Potom jsme vyrazili dále. V tom jsme dorazili do přístavu, kde na nás čekali naši milí mladší. Dozvěděli jsme se, že došlo k nedorozumění, že jim Halkída namluvil, že je chceme prodat do otroctví. Proto od nás rychle utekli i s lodí. Nyní si nás chtěli usmířit z přírodnin uvařeným čajem (se kterým jsme jim trošku pomohli.. teda spíše s ohněm :o)). Když jsme se všichni napili usmiřovacího čaje, vypluli jsme dále.

Plujeme, plujeme, až jsme dorazili na ostrov bohyně Kyrké. Předem jsme se jí však nedovolili jestli tam můžeme zakotvit, a jí se to bohužel pro nás nelíbilo, tak nás proměnila v prasata. Jediná možnost, jak zlomit kletbu bylo zjištění toho, co prasata nejraději jedí. Kloki nám tedy začala popisovat, a my když jsme to uhodli, jsme to měli nakreslit a ukázat jí, jestli je to správně. Poznali jsme tedy, že prasata jí nejraději žížaly, kletba byla zlomena a my pluli dál.

Už jsme si mysleli, že jsou trable za námi, když v tom jsme dorazili ke spoustě útesů se Sirénami. Aby nás Sirény neoblouznily, zavázali jsme si uši, a ještě jsme si vyrobili lodičku s plachtou, abychom mohli proplout mezi útesy. Úspěšně jsme projeli mezi útesy, nikdo nebyl (p)oblouzněn, tak jsme vypluli dál.

Až jsme úspěšně dopluli do naší vysněné Itaky (na autobusovou zastávku)! Kloki nám ještě řekla, že jsme sice již v cíli, ale máme ještě jeden úkol. Aby na nás lidé nezapomněli, musíme napsat báseň, oslavující naši cestu z Tróji do Itaky. Čas jsme měli po dobu cesty v prvním autobuse, do Frýdku-Místku. Báseň musela být minimálně o dvou slokách. Tak si někteří z nás tiše povzdechli, že dvě sloky jsou hodně, ale začali jsme psát. Nakonec se z původního zadání dvou slok vyklubala báseň o slokách devíti. :o) Dojeli jsme do Frýdku-Místku a tam jsme během našeho mrznutí přečetli básně, a proběhlo vyhodnocení. V kategorii mladší se na druhém místě umístila Nikča a na prvním Danča. V kategorii starších na 3.-4. místě byli Žvajglí s Bohdanem, na 2. místě Pavel a na 1. místě moje maličkost.

Po vyhlášení výsledků po chvíli přijel bus, do něhož jsme nastoupili a vyjeli směr Ostrava. Na ostravském ÚANu jsme se rozloučili a vyrazili směr domov.

Ze svého pohledu hodnotím tuto výpravu, nejen z hlediska programu, za velice zdařenou. :o)

Šaji