Snídaně už tu byla: konzistence rizota o složení opražená cibule, ovesné vločky a kvasnice (možná jsem něco vynechala, pointa ovšem zůstává, svůj díl jsem dala Cvrčkovi, který sní všechno, a ten kousek, který jsem snědla, jsem pořádně zapila). Zpočátku jsme tábor zařizovali, za 45min. Stál velitelák, latry (jen roh z celty, za který jste se schovali) a nástěnka. Šli jsme pak na dřevo (stále mrholilo). Dřevo bylo mokré, povětšinou ne smrkové. Oheň jsme však ještě zapálit nesměli, neboť v okolí byli povstalci. Stále jsme byli v tričkách a už jsme i vychladli z běhání, takže nám začala být zima. K dispozici byly 2 vojenské deky a dvě bundy (koupit to šlo za peníze za antilopy), takže jsme si to nějak střídali a byli na sebe namačkaní, abychom se zahřáli. Též jsme si zvolili zástupce, co za nás komunikoval (Lucy, Matěj). Další činnost byla stavba ochranného valu z šutrů v lomu. Ten jsme po čase museli zvýšit (nejdříve strhnout ten starý, protože stabilita by jinak byla nulová) a tou dobou se začaly tvořit dvě skupinky názorů. Jedni chtěli něco změnit, druhým připadalo lepší poslouchat. Něco změnit se pokusil i Phil, neboť tábor opustil (a tedy skončil). Nakonec jsme zeď dostavěli a byl oběd (polívka v plecháčku, byla fakticky moc dobrá). Mezitím nás též navštívila Humanitární pomoc a dodala oblečení (trika, sukně a občas bunda a tak, obecně asi jako oblečení z charity, něco totálně off, ale i sukni si můžete omotat kolem krku). Taky dorazila pracovnice OSN (zcela názorná ukázka, jak je navoněný úředník, který nedonese nic k jídlu, úplně nepotřebný pro lidi v takové situaci). Den ubíhal v práci i volnu, už jsme měli oheň, též jsme běhali na pahorek pro diamanty, takže bylo teplo. Občas přišlo nějaké jídlo, které jsme si vždycky dělili (takže např. půl sucharu na osobu, 1 devatenáctina fitky,...). A konečně jsme dostali možnost vyslat někoho do chaty, mohl donést cokoli (naše oblečení a čelovky). A taky jsme mohli poslat 3 jednače (Lucy, Val, Lukáš), co se pokusí odhalit problém povstalců se státem (čímž se možná dostaneme domů).

Začalo se stmívat. Na krátko jsme museli tábor opustit (vzít všechno, o co jsme nechtěli přijít a do pár minut utéct do lesa), protože na něj proběhl útok. A pak už byla opravdu tma (asi v šest večer) a vrátili se jednatelé s prezidentem (Králík) a s vůdkyní povstalců (Espa). Jednání se mlelo mezi mrtvými body, nikdo moc nechtěl ustoupit, ale jinak to byla sranda, měli spoustu skvělých průpovídek a sami někdy měli co dělat, aby se nesmáli. Nakonec byla diskuze stopnuta s tím, že limit jednatelům skončil. Ještě později přiletěl vrtulník a mohlo odletět 7 z nás (museli jsme ale zaplatit). I stalo se. Dál jsme čekali, až mohlo odjet dalších 7 s tím, že ti, co zůstanou, budou v lomu spát. Zaplatit jsme mohli jen 5, ale i těch 5 se špatně hledalo, chtěli jsme zůstat. Jeli 4. Večeře měla přijet až v jedenáct, takže bylo dost času na čekání. Přemítali jsme, jestli v té zimě usneme, Lucy si pořád myslela, že nás tam spát nenechají a kluci plánovali výrobu karet z papíru, ať se nenudíme. Pak přišel příkaz k evakuaci. Museli jsme shodit hangár, sbalit věci, všechno krom kůlů to na sebe naložit a odnést pryč, na cestě nás ale dohnala zpráva o vrtulníku. Věci jsme složili na cestě (u auta) a vrátili se do lomu. Lezli jsme pak ve světle čelovek v řadě za sebou po šutrech a skalách až nahoru, kde nás na louce naložila dvě auta a odvezla nás do chaty. Zde večeře a pohoda.

Nejzajímavější bylo pozorovat, jak se k sobě chováme v krizových situacích. Co kdo z nás vydrží, kdo bez přemýšlení poslechne a kdo se nepodřídí nikdy. A taky co jsme schopní zvládnout jako kolektiv. Po celém dni, dobré večeři a sprše přišla chvíle na relaxaci. Vytvořili jsme dvojice (nejlépe kluk – holka) za účelem Lubou vedené vzájemné masáže s vonnými masážními oleji (moc fajn :-) ).

Ranní rozcvička proběhla ve smyslu přípravy redaktora novin při cestě do práce, tedy čištění zubů ostatníma, česání, ... Po výborném intru (každý z vedení mluvil jiným jazykem, každý se jinak snažil postavit něco z matrací) jsme pochopili, že budeme stavět Babylónskou věž. Dvě družstva po deseti lidech se proto vydala do (zhruba kilometrového) okolí hledat informace o její žádoucí poloze a konstrukci, každá byla v jiném jazyce. Jedna z informací ale říkala, že na stavbě se musí podílet všichni a tak jsme ji nakonec společně postavili.

Po obědě a prvním odpoledním klidu přišlo intro, v němž se dva prali o plyšového medvídka, jeden se snažil jej probodnout hřebíkem. Domorodci evidentně přestali používat plastové woodoo panenky od Matella, zato nyní prahnou po plyšových woodoo medvídcích. Ti se přepravují letadly, která občas ztroskotají, přičemž se plyšoví medvídci rozpadnou na kupodivu vždy stejné kousky. Poskládané medvídky potom vykupuje překupník. Rozdělili jsme si v rámci tří družstev role (woodoo bába – nejsilnější pokud má woodoo packet, šaman, střelec – silný, když má koule, chytá jej vedení Kamenožrout, bojovník, ...). Během hry jsme se pak snažili přinést z herního pole co nejvíce papírových částí medvídků různých barev a nebýt v souboji zabit a okraden, popřípadě okrást cizí a nebýt přitom píchnut mouchou tse-tse (ta přitom zadala libovolný úkol) nebo okraden agentem od Matella, který konkurenční medvídky pochopitelně neměl rád. Po skládání woodoo medvídků nám Táňa pustila pět písniček ganz všelijakých žánrů, na vybranou z nich jsme měli dělat nějaké pohyby – kdo chce, tak umělecké, kdo nechce, tak prostě nějaké. Ještě předtím nám Táňa mírně rozpohybovala, ať si nepřipadáme tak divně. Tak jsme asi 45 minut nacvičovali v rámci asi 6 skupin nějaké pohyby (pohyby našeho družstva alespoň pobavily, pohyby některých družstev byly vskutku umělecké).

Kolem šesté večer si nás svolal Hanýsek a začal nám líčit, jak bude vypadat náš život v příštích 13 hodinách tmy. Jde o řetězec šifer, vyluštěním jedné se zjistí, kde je další a na každé je kousek celkové zprávy. Cílem je odhalit vražedný nástroj jednoho významného českého krále a tím tedy najít senzaci do novin, kolem nichž se celý zážitkáč točí. Inu první šifra naznačila, že se máme dopravit do Olomouce, a tak jsme se sbalili a vyrazili jsme. Hned na nádraží jsme dostali první fajn šifru, kterou jsme v pohodě vyluštili s posunuli se do Bezručových sadů u Flory v Olomouci. A zde jsme našli první šifru, která nám nešla vyluštit. Přišlo na řadu pravidlo, že 50 minut od začátku luštění můžeme po Hanyskovi mobilem žádat nápovědu. Přišlo na řadu i pravidlo, že po dalších 25 minutách můžeme žádat vyluštěný text, ať se hra nezadrhne. Jdeme tedy o kus dále, zde další šifra, vzhledem ke kose luštíme v blízkém restauračním zařízení. Opět přišla na řadu obě pravidla, ale málem jsme to měli :-). Příští cíl je samý okraj Olomouce, žádná emháda už nejede, tak pěšky. Zima, únava, dálka, looserství, horké kafe či čaj v termosce. V podobném duchu proběhla další dvě stanoviště, jen jsme se vrátili zpět do Olomouce. Je kolem 4 ráno a my máme teprve pátou šifru. Hanysek upravil běh hry tak, abychom stihli vlak v 5:20, nemusíme tedy již na Svatý kopeček (jako ti rychlejší, ale autem), podnapilá Olomoučanka se nás ptá na nejbližší nevěstinec, my se jí ptáme na teologickou fakultu (věděla hned), kde je vražedný nástroj. Ve vlaku nálada jako po nočním přechodu, mnozí vypadají jako schoulení bezdomovci, Lucy dokáže minutu po rozhovoru spát s otevřenou pusou. V chatě v sedm ráno alou do spalovic.

V 10 ráno nás po třech hodinách spánku vzbudil Permon. Intro bezdomovců (Miro se ani nemusel moc převlékat) uvozuje Houmlesáckou akademii (HA). Musíme se teď rychle převléct do obnošeného oblečení, typickými prvky je tričko s krátkým rukávem na svetru či bundě, vlněná čepice, samozřejmě co nejnevkusnější kombinace barev. Každý musí pro vítězství svého družstva co nejrychleji vystudovat šest předmětů:

- štafeta s lahváči (každý další dostane jeden navíc),
- běh s taškou mezi policisty, běh s flusáním (možno dojít tam, kam jsme dochlustli před chvílí),
- klení (nutno nevybíravě nadávat po celou dobu běhu mezi stanovišti, pro Cvrčka docela problém, vedení si smlslo),
- pití hnusného sladkokyselého nápoje,
- konzumace jídla (chleba a ovoce) vlastnoručně nalezeného v odpadcích.
- Průběžně se po cestě mohlo konzumovat krabicové víno (mléko, které mnohým prohnalo střeva).

Po obědě jsme dostali další dvě hodiny spánku a mezi druhou a třetí odpoledne začala opravdová novinařina. Dobrovolným zápisem na určitou funkci mediálního týmu vznikla redakce novin, rozhlasu a televize. Dostupné funkce byly šéfredaktor, redaktor, dokumentarista, telefonista, technik a reportér, který dělal rozhovory s místním obyvatelstvem. Úkolem bylo vytvořit článek či rozhlasovou/televizní zprávu týkající se obce Domašov nad Bystřicí. Dokumentaristé tedy rychle na netu zjistili o čem by se tak mohlo psát, telefonisté to zavolali reportérům a v tom přišla zpráva, že se v 16 hodin bude konat tisková konference s místním starostou (opravdovým). Takže trochu stres zjistit co nejvíce o exekuci na tuto na obyvatele nejzadluženější obec v Česku, zorientovat se ve financování obcí a přijít včas na setkání na obecním úřadě. Setkání trvalo asi hodinu a půl a bylo hodně podnětné, takže si každý dokáže představit to tempo zpracovávání informací, když reportéři a dalších pár členů každé redakce přišlo tři čtvrtě hodiny před deadlinem odevzdání výtvorů. Naštěstí došlo k posunutí termínu odevzdání o půl hodiny a pak ještě o 15 minut, takže jsme to stihli.

Po shlédnutí našich výtvorů přišel čas na svačinku, pak na sebezkulturnění a převlečení do společenského oděvu. Králík (člen vedení) vypnul pojistky osvětlení a nastala tma jako v ranci (i na záchodě), takže jsme si ostatní společenské oblečení ani pořádně nestihli prohlédnout a rozvedli nás k jídelním stolům. Tam na nás čekala sekaná s brambory, hořčicí a dalšími omáčkami. Někteří se snažili jíst příborem, takže někdy měli brambor s bramborem a jindy sekanou se sekanou a ani se jim nepodařilo sníst vše, asi čtvrtina lidí si zvolila za svůj příbor ruce. Úsměvným problémem byly i nechtěné krádeže příborů sousedovi, některým se ztratil i zákusek :-D. Pod talířem jsme měli přichystané tvary z krabicoviny k zavěšení na oděv, kdo pak znal více tvarů ostatních, vyhrál. Dostali jsme každý tři barvy plastelíny, z níž jsme si něco vymodelovali a pak se začalo pomalu tancovat, povídat si, tlačit (hostinu) (kdo ji hmatem našel). Ráno nás vzbudili poměrně brzy, ve čtvrt na sedm, od sedmi jsme šli ven hrát jakoby ragby v bílých ochranných pracovních dresech. Předcházelo intro, v němž se čtyři pánové sedíc na toaletě hádali, jak používat toaletní papír (úsporný jízdenkový styl (environmentálně šetrné), chumel, přeložený dvojútržek (nižší riziko potřísnění končetiny), simple útržek), z čehož vyplynulo, že různí lidé mohou mít na tutéž věc různý názor. Na družstva jsme se tajně rozdělili dle individuálního příklonu k jednomu ze čtyřech názorů na život. Nikdo na začátku hry nevěděl, s kým je, jen věděl, na kterou ze čtyřech bran má útočit: balón kopat/házet/pokládat touchdown. Chvilkami to byl náramný mazec, často hromada lidí na sobě, balón v ruce byl při pomalých nohách a nenahrávání neznámým spoluhráčům zárukou nejméně jedné rány kamkoliv do těla za sekundu či medvědího objetí kolem pasu. Zvláště obdivovanou byla dívka Vlaďka, který statečně čekala, až ji sestřelí dvakrát hmotnější Phil ze Slovenska (jako raketa mouchu). Vyhrálo družstvo s mottem: „Život je rozjetý vlak, ale my jsme výpravčí / strojvedoucí.“, částečně proto, že se k tomuto názoru přiklonila polovina všech hráčů. Hra se pravděpodobně díky vyzrálosti hráčů kupodivu obešla bez větších zranění, netekla ani krev.

Po této rozcvičce a snídani přišlo intro týkající se honbou za exkluzivními články v redakci a Králík nám vysvětlil další hru: V asi dvoukilometrovém okolí je celkem osm stanovišť s papíry s nadpisy článků, které musíme získat tím, že si je opíšeme a doneseme je a tím, že se zapíšeme na onen papír. Čím později se napíšeme, tím více bodů za získaný článek dostaneme. A hlavně: Čím více článků doneseme, tím vícekrát se nám počet jedné složky bodů zdvojnásobí. Rozdělili jsme se tedy na 5 družstev po čtyřech, v rámci družstva na tři části a jali jsme se do velkolepé kosy obcházet. Byla sice jinovatka, ale po dlouhé době svítilo sluníčko a tak jsme mohli všemi smysly vnímat jeden z prvních krásných zimních dní. Judasovi se podařilo vzít s sebou do terénu formulář, na nějž mělo jeho družstvo na konci hry sepsat články, jež sesbíralo, a zabloudil a přišel po limitu. Dali jsme si oběd a pak jsme dobalili, uklidili a pustili se do komplexního, asi hodinu a půl dlouhého, hodnocení celé akce. Až na pár skalních kamarádů jsme spolu všichni odjeli do Olomouce, odkud se pár lidí vydalo svým směrem a zbytek do Ostravy.

Cvrček