...Celý den v práci, to zase byla otrava. Už mě nebaví to neustálé vyplňování formulářů a zadávání informací o lidech do systému. Proč to vlastně dělám? Ještě, že už jsem doma, pustím si na chvilku televizi, třeba se tam dozvím, co se událo ve světě, a že je na tom někdo hůř. Uvařím si párky, aspoň něco. Ze všeho nejvíc se těším, až si půjdu lehnout a zdřímnu si. Zítra je víkend, tak nemusím nikam vstávat a můžu se vyspat…
Vyrážíme. Cesta vlakem na místo trvá jen chvilku. Náš tým je v zoufalém stavu čtyř lidí a dvou psů (kteří po sobě neustále vyjíždějí). Moc nechápu, jak to zvládnem, zvlášť když to vlastně musí zvládnout jen ti dva. Na nádraží se probírají šifrou. Moc jim to nejde, vlastně vůbec. Potřebují spoustu nápověd, než se aspoň jeden z nich dohrabe k výsledku. Konečně vycházíme. Prší a je zima.
Ve vsi potkáváme agenta Vočka, který nám slibuje pomoc při hledání Honzíka. Rozporuplná osobnost.
Po cestě se snažíme umisťovat sondu z bodláků na spolu/protihráče (výjimečně taky včetně mě). Krajina je pěkná, pomalu přestává poprchávat. Naši dva spolu/protihráči si pak mají navzájem brát informace (a samozřejmě u toho hlídat své vlastní), pohybují se po jedné noze a vyřazují se vytahováním ocásků. Pokračujeme dál, cesta nás zavádí k prvnímu bunkru z dlouhé linie, po které teď chvíli půjdeme.
Kolem bunkrů samozřejmě občas chodíme, ale dneska je to poprvé, takže se jdem kouknout blíž. V příkopu u bunkru je voda a Sky (tj. jeden ze psů) do ní strká nos. Sotva sdělím šéfovi akce Jiřímu, že tam určitě nespadne, sletí tam přímo po hlavě. Odhodím foťák a tahám ji ven. Když se konečně vyhrabe, otřepe se mi na foťák, ze kterého tu vodu pak ještě po zbytek dne vytřepávám. Ale fotí. Tedy foťák, pes prostě odběhne, mokré jsme obě, ale zdá se, že vadí to jen mně.
U druhého bunkru končí umisťování sondy po té, co mi ji dva členové výpravy tahají z vlasů, kam ji umístil ten třetí. Při té příležitosti mě napadá, že už nezbývá mnoho katastrof, které se mi dneska ještě nestaly.
Dalším úkolem spolu/protihráčů je seřadit informace o neznámém objektu, jak jdou za sebou. K tomu jim má dopomoct knihovnice, která ale může posoudit pouze vztah mezi dvěma informacemi navzájem. Nakonec se to ale podaří. A okamžitě se naskýtá otázka, jak ten objekt (který prostě a jednoduše působí jako UFO) souvisí s pátráním po bratranci Honzíkovi. Pauza na oběd.
Opouštíme linii bunkrů a procházíme vsí, kde dva místní tvrdí, že je kdysi uneslo UFO. Nikdo jim nevěří, tedy nikdo kromě nás (což lehce vypovídá o našem psychickém stavu). Nicméně z jejich příběhů vyplývá, že ufouni (pokud nějací existujou) lidi berou na výzkum a pak je neporušené vrací zpět. Honzík by tedy mohl být v pořádku.
Procházíme Hlučínem, u štěrkovny si dáme malou pauzu na svačinu. Je krásně, dokonce místy svítí sluníčko a my už známe řešení nastalé situace. Pošlem ufounům vzkaz. Jo, to jsem myslela vážně. Spolu/protihráči ho skládají ze svých těl u břehů vypuštěného rybníka. Pěkně směrem k obloze, aby si to ufouni přečetli. Vraťte nám Honsíka (tým neumí „z“, snad budou rozumět). Teď už asi nemůžem udělat nic dalšího než...
…Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr! Cr! Koukám kolem sebe. Lampička ještě svítí, obličej mám otlačený a na stole nevědomky muchlám časopis o vývoji cen pohonných hmot a o zápasu v Barceloně. Jeden článek je i o nějakých vesničanech, co prý viděli padat kus hořícího něčeho, říkají, že to bylo UFO. Chvilku se sbírám. Jsem zpátky doma, ve městě plném týpků, co si na celou ulici pouští hudbu a típou cigaretu o semafor, plném tramvajových výluk a čmoudu z aut těch lepších, kteří nemusejí čekat na náhradní autobus, plném snů. Sen. Už asi začínám bláznit.
Zapsala (nebo zaspala?) Klokan