Sraz jsme měli na svinovském nádraží, avšak vlakem jsme nikam nejeli. Hned po nástupu se děti skrze šifru dozvěděly že jsou prokleté a všichni kolem je vidí jako morčata. To ale není vše, navíc mají. po dobu první části cesty, ve dvojicích svázané nohy k sobě. S tímto handicapem si také musely vyslat zprávu, ve které stálo, jak se zbavit prokletí.
Prvním krokem bylo vyjít vstříc štěstí. To se podařilo například díky stříhané, ta je zbavila svázaných nohou. Našim morčatům se také hodilo znát své okolí, štěstí neleží jen tak někde, proto proběhlo několik úkolů: sepsat CHKO, určit v které z nich jsme, najít listy a pojmenovat rostliny na kterých rostou…
To by bylo... Je třeba si ale odpočinout a tak si morčata postavila přístřešky morčečí velikosti. No a na dalším úseku cesty byla bedlivě střežena černokněžníkem, ale i to zvládla.
Po malé svačince, ještě proběhla bojovka a cesta pokračovala. Akorát nebyla bez obtíží, dvě ze tří morčat oslepla a navíc je neustále pronásledovaly stráže, nálety a vševidoucí oko.
Když i to zvládla, poslala si skrze (stále slepé) posly zprávu, a došla na louku, nedaleko lesíka, kde se skrývalo kouzelné jablko, po jehož snězení budou zbavena prokletí.
Nepatří ale jen tak někomu, bylo třeba projít zkouškami, které spočívaly v překecávané, nebo, velice zajímavé, zkoušce pokory. Pak už mohla najít jablko, projít skrze stráže do svatyně, kde bylo jablko očištěno a nakonec s velkými obtížemi snězeno.
Po zbavení prokletí jsme dorazili do Polanky, nasedli na vlak a hurá domů.
Zapsal Bohdan