Sraz byl v 8:15 na ÚANu, odkud jsme jeli autobusem. V autobuse jsme se dozvěděli, že svět postihla nová neznámá nákaza a že je někde vesnice, kde lidi nejsou vůbec nakažení, i když všude kolem nich jsou lidi nenakažení. Měli jsme jet na misi, ale aby nás tam vzali, museli jsme napsat dopis o tom, jak jsme úžasní a že bychom tam měli jet. Autobus nás zavezl do Opáleného, odkud jsme šli pěšky na chatu na Polaně. Cesta byla dlouhá asi 6 nebo 7 km.
Hned na začátku cesty jsme museli absolvovat základní vojenský výcvik. Bylo to to, že jsme plnili pokyny (padá most – museli jsme se k něčemu rychle přivázat, povodeň – museli jsme zvednout batoh nad hlavu, střelba – museli jsme se schovat za batoh tak, aby nás ten, kdo povely říkal, neviděl, chemický útok – museli jsme se plazit, pád letadla – museli jsme si sednout a pokrčit nohy, a když jsme si sedli po směru chůze, tak jsme museli dát hlavu mezi kolena, a když proti směru chůze, museli jsme se zaklonit a ruce si dát do kříže na ramena). Potom to skončilo a u jednoho odpočívadla jsme zjistili, že nás vzali na misi. Rozdělili jsme se na dvě družstva - Radan, Ondra, Maty a já, Adam, Bohdan (pomáhal jen při některých hrách, které se dali hrát jen ve třech).
Na misi nás povolali jakoby v noci, takže jsme hráli takovou hru, že jsme si připravili oblečení, do kterého se každý v rámci svého týmu vleze (kalhoty, bunda, čepice a rukavice), jeden spacák a karimatku. Hra probíhala tak, že si jeden zul boty a vlezl si do připraveného spacáku na karimatce, když byl zapnutý. Vedení udělalo crrr, jako že mu zvoní mobil, on se musel obléct do toho oblečení, obout si boty, vzít spacák a karimatku a běžet na druhý konec dráhy, kde čekal druhý, udělal to samé, běžel zpátky, tam třetí zase udělal to, co 1. a 2. A to byl konec. Šli jsme dál, až jsme došli na místo, odkud začínala další hra. Měli jsme si v týmu pamatovat každý nějakou část toho, co četlo vedení o ženistovi, epidemiologovi a lékaři. Vedení tyto informace četlo asi dvacet minut a po dalších deseti jsme se zastavili, abychom to, co jsme si zapamatovali, sepsali. Šli jsme dál, až jsme došli k místu, kde začínalo nakažené území, tak jsme si museli nasadit roušky, abychom se nenakazili. Když už jsme byli u chaty, museli jsme se nepozorovaně (schovkou) dostat ke Klokanovi, která byla pikola, aniž by nás viděl terorista (pikající).
Potom, co jsme se vybalili, jsme museli během asi padesáti minut vyrobit nosítka, mapu okolí, mini herbář (5 rostlin) a ochranný oblek. Přitom jsme všude pořád kromě chaty museli nosit ty roušky. Byla večeře a po ní jsme hráli tři hry – piškvorky s Klokanem, šibenici po dvojicích (každý s každým) a vyplnění slov do tabulky 6x6 (taky každý s každým). Po kytaře jsme šli spát.
Ráno jsme ještě před snídaní a čištěním zubů hráli veverky. Po snídani jsme si rozdělili, kdo z našeho týmu je lékař, kdo ženista a kdo epidemiolog. Potom jsme běhali mezi třemi stanovišti, kde jsme dostávali úkoly buď každý zvlášť, nebo po více a podle toho jsme dostávali body (jeden – jeden bod, dva – dva body a tři – body). Hra trvala asi půl hodiny a po pěti minutách se měnily úkoly. Potom jsme šli hledat lidi z té nenakažené vesnice, abychom zjistili, proč se nenakazili. Měli jsme je hledat podle různých věcí, co za sebou trousili. Místo toho ale oba týmy spíše vysbírali les od odpadků. Náš tým nakonec našel hledanou osobu, která však byla hluchoněmá, a tak nám podstatě pantomimou řekla, že si uvařila ve vodě jehličí, maliní a kopřivové listy. Vařila to pět minut a pak to vypila a tím pádem se ještě nenakazila. Tak jsme nasbírali vše potřebné a na ohništi jsme rozdělali oheň, na kterém jsme začali vařit vodu, mezi tím dorazil druhý tým. Když jsme to uvařili a vypili, mohli jsme si konečně sundat roušky. Po obědě jsme se balili a uklízeli jsme chatu. Pak jsme šli na autobus do Třeštíku, ale místo abychom obešli Vysokou, šli jsme přímo přes ni. Vrátili jsme se na Svinov - mosty.
psala Anežka